16.6. 2018 jsme se vydali na dálkový pochod napříč Krkonošemi a zastupovali tak na této vyhlášené akci s letitou tradicí náš oddíl HK Choceň v jiné disciplíně, než je lezení. Zvolili jsme sice kratší trasu, jen 56 km, ale ta dala také pořádně zabrat! Start byl ve Vrchlabí. Přes Žalý, kde bylo 1.občerstvení, a Labskou jsem došli do Špindlerova Mlýna k 2.občerstvení. Tady jsme si ještě říkali, jak to hezky ubíhá. Dokonce jsme nečekaně potkali jiné členy HK na výletě a tato chvilková nepozornost způsobila, že jsme si trasu prodloužili asi o 3 km a ztratili nejmíň půlhodiny. Dále jsme šlapali přes Lužickou Boudu (3.občerstvení), Polsko a nahoru přes Soví sedlo. Sněžku jsme letos vynechali, skoro si troufám říct naštěstí, protože nohám by se asi moc nechtělo. Pak už jen kolem Luční Boudy a Výrovky dolů do Strážného (poslední občerstvení) a hurá do Vrchlabí. Chtěli jsme to dát trošku rychlejším tempem, kopce sbíhat, ale cestou do mírného kopečku přes nekonečně dlouhé Strážné, kdy už jedna noha brká o druhou a hlava ví, že ji ještě minimálně 6 km čeká, a parťák má vražedné tempo, jsem si říkala: „Už nikdy!!!“ Teď už se snad i začínám těšit na další rok. Celý pochod se nám podařilo ujít za necelých 10 hodin.
Jana
Sobota 16.6.2018, 4:15h, vstáváme; grrr, normální lidi ještě 4-5 hodin sladce spí! V 6:06 jsme ve Vrchlabí, zaregistrovat a v 7:00 v trenkách a triku vyrážíme. Do Špindlu v pohodě, dokonce podle plánů mé drahé polovičky kopce sbíháme.Ve Špindlu tradiční občerstvení, doplňuju ionty krakonošovou desítkou. Na dlouhou dobu pozitivní prvek akce. V lesoparku za lanovým centrem potkáváme Páju a Páju a Jana přijímá povzbuzující SMS: „Právě jsme vstali a myslíme na vás.“To potěší. Je něco po desáté a my se před lávkou vydáváme po nesprávné větvi modré TZ, slepě následujíce jakési pako s propozicemi pochodu na batohu. Po cca 1km nám to dojde, vracíme se, ale mírný náskok způsobený sbíháním kopců je fuč. Po výživném stoupání oběd na Lužické Boudě. Krátký výšvih a je zde krajinově vděčný traverz polskou stranou hor. Dlouhý chodník z půlkulánů a opět sbíháme. Uf, uf, jde to nějak ztuha. Občerstvení v mysliveckém domečku letos organizátoři vynechali(grrr), takže hajdy kolem chaty StrzechaAkademicka ke slezské Boudě (Dom Slaski). Ještě že se letos neleze na Sněžku, začínám toho mít docela dost. Cestou na Luční Boudu míjíme pár chlapů stojících u ležící mladé ženy. „Všechno v pohodě?“ ptám se. Přikývnou. „Všiml sis? Ta holčina měla stehno propíchnuté hůlkou,“ říká Jana. Nevšiml. Chvíli si připadám jako idiot. Na Luční Boudě doplňujeme na WC vodu do PETky. Krátké stoupání a dalo by se sbíhat, pokud by stehna dovolila. Nedovolí, tak alespoň protahuji krok a Jana začíná popobíhat(což jí vydrží až do cíle, nechápu, kde nabrala takovou fyzičku). Od Výrovky už tak řídká konverzace ještě zřídne až na malou výjimku u bufetu Na rozcestí, kde se bavíme, jestli si dám pivo. Nedám, a tak mažeme dál. Zbytek cesty se nese v duchu myšlenky „Rychle, rychle, ať to máme z krku“. Na loukách nad Vrchlabím vidíme sem tam účastníky přicházející z úplně jiného směru než my. Taky zakufrovali, to potěší. Konečně cíl. Guláš a pivo, zpátky naštěstí řídí Jana. Takže příště pod 9 hodin.
Martin