Koncem března jsme vyrazili v sestavě Radim, Martin, Olda, Jana a Blanka na skialpinistickou výpravu do Rakouska. Po třech letech pauzy a šlapání na Králický Sněžník bylo naše sebevědomí nízké, ale cíle vysoké – Grossvenediger přes Kürsinger Hütte.
Vyjeli jsme ve čtvrtek 24. 3. v 1 hodinu ráno z Chocně, abychom mohli ještě před desátou ranní začít stoupat od dolního parkoviště v Neukirchenu pod Grossvenedigerem. Cesta dlouhým plochým údolím byla nekonečná. V polovině jsme si ji zpříjemnili hodinovým sluněním.
Kolem 4. hodiny odpoledne jsme uviděli asi 400 metrů nad sebou chatu a jásali jsme, že už je to kousek. Přešli jsme svižně po změklém ledu jezírka Gletschersee Obersulzbachtal. Z tající stráně se s rachotem řítily kameny a padaly 20 metrů od nás. Blízko stopy byly dvě prolomené díry v ledu od větších balvanů. Vzdálenější stopou jsme jít nechtěli, protože led jezírka se zdál opravdu měkký. V tomto místě jsme měli rekordní rychlost chůze, dalo by se říci až běhu. Chatu jsme ztratili z dohledu, za jezírkem bylo našlápnuto více stop, některé vedly odvážně na tvrdých svazích mezi skalními žebry a nad skalními prahy. Zvolili jsme variantu podle mapy, která byla delší než našlápnutá stopa, ale bezpečnější. Cesta vedla úzkou soutěskou, obcházela zprava skalní masiv, vyvedla nás nad chatu a k chatě se blížila sestupujícím traversem přes několik skalních žebírek. V traverzu jsme střídavě sundávali lyže, kousek šli na botách, nasazovali lyže, nasazovali haršajsny a za každým skalním žebrem čekali chatu a ono nic. Nakonec jsme se vynořili asi 100 metrů nad chatou a ledovým svahem k ní sjeli. Bylo 7 hodin večer. Celková délka výstupu byla 17,4 km a výškový rozdíl činil 1700 m. Batohy bylo možné poslat nákladní lanovkou, ale to jsme my, opravdoví sportovci, neudělali. Péřovky a haršajsny, které jsme měli díky tomu s sebou, se opravdu hodily. Pokud někdy půjdete touto cestou a pošlete batohy, ponechte si helmu, haršajsny, možná lano a za mlhy i bivakovací potřeby. Orientačně je cesta od jezírka k chatě nejednoznačná, domácí tady mají výhodu.
Kürsinger Hütte se vypíná nad skálou, je to příjemná, vytopená chata s jedním velkým 25lůžkovým lágrem a dvěma menšími, 10lůžkovými lágry a se slušnou kuchyní. Je plná sportovců, polovinu hostů tvoří rakouští důchodci v nejlepší kondici. V celém údolí není ani paprsek signálu, takže tu člověk zapomene na svět.
Pátek 25. 3. patřil regeneraci, odpočinku, výstupu pod Keeskogel a slunění na skále i na terase chaty.
Sobotní výstup na Grossvenediger byl velkolepý. Stopa před ledovcem byla odvážně vedená nad skalním zlomem. Ledovec byl přehledný a dopoledne zmrzlý. Jediný příkřejší zlom nad trhlinou jsme překonali krásně našlápnutou stopou. Radim byl na vrcholu Grossvenedigeru už potřetí. Poprvé sem vystoupal v roce 2007 cestou přes Pražskou chatu a podruhé v roce 2019 přes Deffregerhaus. Sjezd z vrcholu do sedla po zmrzlých hrbolech byl čistě sportovní záležitost. Další cesta ze sedla po změklém ledovci nás odměnila.
V neděli jsme vystoupali 300 výškových metrů nad chatu a vraceli se dolní částí ledovce. Celkové převýšení nedělního sjezdu bylo 1975 m. Ledovec byl tvrdý, scenerie krásná, ale sjezd od ledovce do údolí nebyl hezký lyžařský zážitek. Svah pod ledovcem měl minimální sklon, často bylo nutné bruslit do dlouhých protisvahů. Nejlepší z cesty dolů byla polévka a pivo v chatě v polovině údolí.
Na závěr se musíme pochválit. Naše družstvo ve věkovém rozpětí 49–61 let zdatně konkurovalo místím důchodcům.
Blanka
