Plánovaný levný výlet na skialpy do Nízkých Tater do útulny Ďurková nám nevyšel. Bohužel začalo jaro o pár měsíců dříve, než jsme počítali. Takže nebyl v Tatrách sníh. Proto jsme zvolili náhradní variantu na Dachsteinu.
Zpočátku jsme si mysleli, že tato destinace nebude o moc dražší než u našich slovenských bratrů. To jsme se ovšem zmýlili. Spotřeba materiálu a značně vysoké spropitné pro chataře zahýbalo s rozpočtem většiny účastníků.
Výlet, kterého se zůčastnil Radim, Martin K., Šíma,Foggy, Pospa a já, začal 21.1. ve dvě ráno před barákem Košťálků. Pro Pospu o deset minut později. Vyrážíme. Já s Pospou a Šímou a ostatní s Foggym v jeho úžasném autě, které se spíše na zasněžené silnici chovalo jako sáňky a ne jak auto.
Dorazili jsme na místo. Auta jsme zanechali kousek za Hallstattem na odlehlém parkovišti a vyrazili jsme směrem na chatu Wiesberghaus. Na pohled bylo hodně čerstvého sněhu, ale bohužel tento čerstvý sníh neměl žádný podklad, což se později projevilo ve zvýšeném opotřebení naší výbavy. Cestou na chatu jsme ze začátku kvůli nedostatku sněhu nesli lyže na zádech. Naštěstí jen zpočátku. Ve vyšších polohách už bylo sněhu dostatek, takže se dalo jít bez problémů na lyžích nádherně kýčovitou krajinou s kupou čerstvého sněhu. Foggyho navigace nám naštěstí nedovolila moc bloudit, takže jsme se až na jedno místo nemuseli vracet.
Přišli jsme na chatu. Šíma s Radimem si šli lehnout do lágru a já s ostatníma jsme si šli sjet nejbližší kopec, než se setmělo. Vyšli jsme na kopec. Kluci šli ještě o trochu výš než já. Sněhu bylo po pás, takže jsem musel při sundávání pásu stát na jedné lyži, abych se potom nemusel pracně vyhrabávat ze sněhu do lyží. Světelné podmínky nebyly ideální. Nešlo pořádně rozeznat muldu od rovného povrchu. Takže jízda dolů byla trochu pomalejší, abych si nerozbil hubu. Při tomto sjezdu dochází k první ztrátě. Foggy si zničil hůlku. A po marné snaze ji na chatě spravit, Martin domluví u chataře půjčení kloudné hůlky, kterou jsme museli vrátit u vleku dole. Na chatě, jak to tak většinou bývá, odpočíváme a k večeru jdeme do společné místnosti abychom si popovídali a dali nějaké to pivo. Po ochutnání místních druhů „piv“, kdy se snad všichni z nás ujistili, že Rakušáci neumí uvařit pivo, jsme raději zůstali u naší hruškovice,kterou jsme si přivezli z domu. Ovšem Radim si oblíbil černé pivo König Ludwig, které stálo asi 4 éčka a podle Radima celkem dobře kalilo a při svojí vysoké ceně a hnusné chuti dokázalo vydržet po zbytek večera.
Při placení na chatě dochází k další ztrátě. Martin dal nejspíše chatařovi o 50 éček více, než měl.
Další den v sobotu jsme se vydali na chatu Simonyhütte. Šli jsme sice trochu oklikou, ale na chatu jsme se dostali bez problémů. Na chatě jsme nechali nepotřebné vybavení a šli jsme se podívat k Dachsteinu. Cesta byla ujetá rolbou, která zásobuje chatu, takže se šlo celkem v klidu bez větší námahy. Tato cesta vedla pod Dachstein, kde jsme se rozdělili. Já s Radimem jsme se šli podívat k chatě Sudwandhütte, která byla po komín zasypána sněhem. Ostatní se šli podívat k nástupu Dachsteinu, na který poté vylezli. Já s Radimem jsme sjeli na Simonku, kde jsme vyčkávali na příjezd ostatních členů. Ti dorazili na chatu s dobytým vrcholem, až když se začalo stmívat. Při sjezdu dochází u Pospy k další ztrátě. Schytala to zase hůlka. Naštěstí jsme měli s sebou Martina, který domluvil u chataře půjčení další ultralehké hůlky, která Pospovi vydržela jen pár hodin. Na chatě probíhal již všemi známý program. Takže se sušilo, vařilo, převlékalo, jedlo a posléze i pilo a bavilo. Noc probíhala opět v nejlevnější části chalupy, a to v lágru, který byl proti tomu předešlýmu dosti malý a s teplotou kolem třinácti stupňů.
V neděli ráno jsme po snídani platili. „Bohatej“ Šíma pro změnu ukecal chataře plynnou češtinou, že mu zaplatí dvě piva, který už byly zaplacený. Takže chatař z nás mohl mít docela radost. Zabalili jsme si věci a vyrazili jsme směrem k Dachsteinu. Hned za chatou si Foggy celkem blbě natrhl pás o kámen a Martin si udělal z jednoho pásu dva. Naštěstí se s tím dalo ještě trochu jít do kopce, takže jsme pokračovali dál. Došli jsme po vyrolbované cestě k Dachsteinu, kde jsme se rozdělili. Šíma s Martinem se šli podívat na Sudwandhütte a zbytek jsme šli pod nástup Dachsteinu, abychom si dali sjezd, který byl opravdu skvělý.
Poté nás už čekala cesta dolů k autu, která probíhala nejprve po malých kopečkách, kde jsme si všichni celkem pěkně ničili pásy o kameny, které nebyly pod vrstvou sněhu vidět. V závěru nás čekal celkem příjemný sjezd po sjezdovce do Obertraumu.
Při sjezdu se Šíma vyboural a jeho zánovní lyže vypla a směrovala si to do lesa. Pospa, který stál poblíž se za lyží vrhnul s takovou vervou, až zlomil půjčenou hůlku, kterou měl vrátit pod sjezdovkou. Naštěstí po sjezdu v obchodě, kde jsme měli hůlku vrátit, nic nechtěli za její zničení.
Teď už nás čekala pouze cesta k autům a odjezd domů. Autobus do Hallstattu jel za pár minut. Takže jsme nemuseli ani dlouho čekat. U aut jsme se převlékli, zabalili a připravili k odjezdu. Foggyho ještě čekal půlhodinový výstup k lanovce, kde měl vrátit půjčenou hůlku. Foggy měl štěstí. Nikam nemusel. Šli kolem nějaký lidi se sáňkama. Zde se opět osvědčil Martin se svoji němčinou. Oni šli sáňkovat a Martin jim vysvětlil, že půjdou sáňkovat k lanovce a aby Foggymu ušetřili síly, tak tam vemou vypůjčenou hůlku.
A teď už nás čekala cesta domů, kam jsme přijeli v pondělí asi v jednu ráno.
Tento třídenní zájezd nás mimo běžné výdaje za cestu, jídlo, ubytování, apod. stál navíc tři hůlky, jeden pás, necelých 60 eur a také značné poškození šesti párů lyží a pásů navíc.
Ale jinak se akce v porovnání s druhou skupinou v Söldenu na sjezdovkách, kde se nelámaly hůlky, ale nohy, vydařila.