Marně si lámu hlavu, jak sakra napsat krátký článek o výstupu na Gasherbrum II v Pákistánu, o který mě Kuba poprosil. Krátký článek z akce, která trvala 40 dní a zanechala ve mně tolik emocí a nových zkušeností, že by to vydalo na celou knihu. Prostě mission impossible. Naštěstí jsme se dohodli, že udělám pro oddíl přednášku, takže to berte spíš jako pozvánku na povídání o mém prvním pokusu na osmitisícovce.
Jelikož jsem oficiálním členem oddílu teprve od začátku tohoto roku a ne všichni mě znají, asi by se slušelo se představit. Jmenuji se Vít Dubec, nejsem z Chocně, nejsem z Mejta, nejsem z Ústí a nejsem ani z Týnišťka. Jsem napůl z Pardubic a napůl z Ostravy a už přes 10 let žiji v Brně. Už tohle možná trochu napoví, že rád cestuji. Dlouhé roky mám taky prsty v cestovatelském spolku Expedition club a právě díky EC vznikla celá tahle expedice. Zbytek představování nechám na osobní setkání a přejdu konečně k jádru věci, k cestě do Pákistánu do srdce Karakoramu…
Letní prázdniny bývají nabité světovými poháry v lezení na obtížnost. Po roční pauze způsobené koronavirovou pandemií proběhly 4 závody v průběhu jednoho měsíce postupně v rakouském Innsbrucku, švýcarském Villars a francouzských Chamonix a Briançonu. Po dlouhých letech věnovaných boulderingu jsem v sobě při kvalifikačních závodech na olympijské hry opět objevil vášeň pro lezení na obtížnost, výrazně jsem pozměnil strukturu tréninku a s radostí zamířil na závody světového poháru. Do Innsbrucku vyrážela české reprezentace v čele s Adamem Ondrou. Kvalifikačním sítem jsem prošel poměrně bez problémů, v semifinále dolézám pro 11. místo, pouhý krok za postupem do finálové osmičky. Za deštivého finále jsme fandili Adamovi, bohužel smeknutí v úvodu cesty pro něho znamenalo 8. místo, i Adam je jenom člověk a nemusí vždy vyhrát. Kolotoč světového poháru pokračoval ve Villars. Na závod tentokrát razím sám, lehce nachlazený jsem nepředvedl dobrý výkon a končím na 32. místě. Na Chamonix mám dobré vzpomínky, v roce 2019 jsem zde obsadil 6. místo. V prostředí Mont Blancu se mi daří postoupit do finále i letos a ve velmi těžké cestě si dolézám pro premiérovou medaili ze světového poháru v lezení na obtížnost, končím na 3. místě za Američanem Seanem Baileym a Italem Stefanem Ghisolfim.
Po třech dnech odpočinku se opět navazuji na lano v kvalifikační cestě v Briançonu. Povzbuzen úspěchem procházím kvalifikací i semifinálem velmi dobře, v obou kolech končím na 4. postupovém místě a mohu si opět vychutnat finálovou atmosféru světového poháru, nezapomenutelný zážitek. Finále je o něco lehčí než v Chamonix a o medailích se rozhoduje až v závěrečné pasáži stěny, po téměř bezchybném výkonu beru opět bronzovou medaili. Závod byl pro české barvy velmi úspěšný, na můj úspěch navázala v ženské kategorii zlatou medailí Eliška Adamovská.
Záznamy ze semifinálových a finálových kol lze shlédnout na Youtube kanálu International Federation of Sport Climbing.
Ač je to k nevíře, letošní lezecká dovolená na chalupě choceňských železničářů se uskutečnila již po sedmé. Počasí nám letos bylo skutečně nakloněné, lézt po místním pískovci v Ádru nebo vedlejším Křižáku jsme mohli celý týden, ani kapka deště nám lezení nezhatila. Pohled ze zdolaných adršpašských věží byl odměnou lezcům a odřeniny z pískovce k Ádru patří. Někteří zde pobývali celý týden, jiní přijížděli v průběhu týdne, ale co letos nešlo přehlédnout – dětí přibývá geometrickou řadou, budoucnost oddílu se nesmí nechat náhodě. Jeden malý budoucí člen oddílu se dokonce narodil v průběhu dovolené, a proto jsme to museli s jeho tatínkem náležitě oslavit. Hojná účast členů i příznivců oddílu svědčí o oblibě této akce, takže osmý ročník Ádru BUDE.
